SFK Radegast Kopřivnice
Klubový fanzin
RADEGAST 3/98
Vychází 13.5.1998

    Druhou variantu nabízí Michael Bronec. Parcon’99 v Praze, ale raději by ho přenechal jinému klubu ke stmelení kolektivu. Poslední (zatím) variantou je Kopřivnice. Kandidovali jsem již v minulém roce, tak to zkoušíme znovu. Je zde však několik problémů, které se zdají být limitujícími faktory.

    Prvním a největším problémem jsou, jak jinak, finance. Pokud by se Parcon’99 pořádal v KD v Kopřivnici, bude potřeba zajistit bohatého a hlavně štědrého sponzora. Ono je totiž nutno zaplatit provoz KD a ten není levný. Pokud se podaří zajistit takového sponzora, máme zásadní problém vyřešen. A okamžitě se objevuje další – kapacita ubytování. Máme možnost využít internáty a ubytovnu Pod lesem, což představuje nějakých 300 míst. Ale co dál. Hotel P-Beam je mimo finanční možnosti většiny fanů, takže zbývá možnost ubytování ve spacáku v tělocvičně některé školy. Otázku, zda to bude stačit si zodpovíme po letošním Parconu v Chotěboři, kde mají obdobnou situaci.

    Jsou zde však i jistá pozitiva. Tím prvním je zeměpisná polohy Kopřivnice, která je zajímavá nejen pro kolegy ze Slovenska, ale i z Polska! Jenže tím se opět dostáváme k otázce ubytování. Prostě stále dokola... Dalším lákadlem může být okolí Kopřivnice – hrady, jeskyně a další objekty smrdící případně i magií. A protože cestujeme v kruhu, máme zde opět otázku KD. Perfektní prostředí s dvěma či třemi bary přímo v budově a několika putykami okolo. To je pro jakoukoliv, nejen SF, akci jak dělané. Jen zaplatit jeho provoz. Takže: kudy ven?

    Nezbývá nám nic jiného než se snažit a zajistit sponzory, nejlépe tak, abychom na podzimní poradě mohli předložit jasnou nominaci na Parcon’99.

Sepsané rukou obra Darpa,
Toho_co_moc_velký_na_sníst,
podle autentického vyprávění trolla Ologa Gloga

HOBIT NA DIVOKO

    Milá troll dnes my vařit chutná jídlo z hobit. Hobit neplést se skřet to spojenec ten jíst jen když hlad. Napředem my muset hobita chytit to jednoduché ne on moc rychlý. Dobré pronásledovat až k nora tam se dřepnout pšouk udělat a čekat až hobit lézt ven s ksicht zelený. Hobita chytit když on ne nechat udělat jeho hlavu o strom bum bum. Pak on klidná. Nést k doma a připravit kotel. Stačit ne velký já umět vařit hobit v helma od můj pradědek Ham Velká Hlava. Pak nabrat do kotel voda s trocha žabinec a donést lžíce k míchat. Dobrá také být kost ale ne na chutnávat. Donést nějaká zelená list slaná kámen jableko a od zajíc bobka také. Někdy dobrá sebrat jedna červená houba s bílá puntík.

    Teď my připravit hobit. Když ty labužer dobrá vytrhat z noha chlupy to ne moc dobrá na žaludek. Jinak už nemuset dělat nic. Hodit hobit do kotle a rozdělat oheň pod.

    Jak voda teplat muset dávat pozora na hobit. Když on začnout dělat vřísk vřísk a drápat z kotel ven ty vzít lžíce říct Ne ne ty ošklivá večeře a klepat ho do hlava. Uf to teď věta složitý ale. Když nepomáhat tloukat ho přes ručička až on pustit se a spadnout na dno. Mezi to sypat lista slaná kámen a zaječí bobka. Zamíchat.

    Až voda začne kouř dělat to hobit vřískat více nej vzít jableko a vrazit mu dovnitř huba. Pak on přestat. Za chvíle voda začít bublinkat. To poznat tak že hobit přestat mrskat ruka a noha a začít dělat mrtvá. Teď zamíchat hobita dokola za každý prst jedna kolo. Když skončit vědět že hobit vařený docela.

    My můžet jíst. K hobita pít voda z kotel. Jestli nechat nějaká kousek z hobit hodit zpátky do kotel pak ještě uvařit trochu mít výborná polévka.

ČLOVĚČÍNA

    Člověčína je velmi chutná jídlo. K to potřebovat jeden člověka. Nejlepší člověka na toto být taková co nést velká vak s jídlo. Tam my můžet najít dobrá přísada jako uzený masa kus zelnina nebo nějaká prášek pálivá k posypání jídlo. Toho bez nebýt oběd úplná.

    Když my taková člověk najít dávat pozor. Člověka často mět páratka z kovový kámen která škrábat ne příjemný. Některá mít i krásná kyj a můžet ublížit i když člověka ne moc dobrá olog při dělat buch buch. My muset utlouskat hlava človeka s náš kyj dopředem dokud on nekladnout odpor už.

    Až člověk ležet na zem ty podívat se jestli on nebýt v kovová slupka. Když být muset napřed použít jeho párátky otvírák jako. Kovová slupka zahodit ona ne dobrá na jíst. Přichystat slaný kámen a trocha písek na lepší trávit.

    Člověka přinosit do nora. Přichystat kámen pánvička a rozdělat oheň. Na pánvička několik plivat aby člověčína pak nepřipálit. Člověka krájet na kousky zatím. Když ty ne mít ne tupá nástroj můžet natrhat. Kosti dát strana a nadrtit na dobrá příloha křupky. Jestli člověka u sebe mít nějaká jídlo natrhat na kousky také. Všechno bez křupky dát na pánev a posypat prášek pálivá jesli ty mít to. Míchat pořád a když moc pálit začít naplivat trochu pak přestat to. Když masa změnit barva člověčína hotová. Ty začít jíst a přikusávat křupka jako příloha.

    Zapotácel se. Vlna bolesti ho srazila na kolena. Vy bestie. To mi zaplatíte, prolétlo mu hlavou. Sebral poslední zbytky sil a vychrčel svá poslední slova.

    “Jednou zemřete. ...a já tam na vás budu čekat...” Poté se v křečích zkroutil a kouzlo, kterému již nepřekážela vzpurná mysl, dokonalo svou práci.

    Nejmladší z kruhu Bílé pěsti se obrátil ke svým sedmi druhům a důstojně, jak se na ctihodného stošedesátiletého muže patří, se pousmál. Pravou rukou si pohladil svůj pěstěný, až k pasu sahající šedý plnovous.

    “Tak co tomu říkáte? Je to sice náročné, ale pro účely trestů a poprav pro výstrahu víc než vhodné. Myslím.”

    Dostalo se mu onoho zdvořilého, distancovaného souhlasu, který dává najevo, že posluchač má zhruba stejný názor, pouze s několika malými výhradami. Ty se v tomto případě týkaly skutečně vysokých manových nároků. Celkově postoj mágů nasvědčoval tomu, že popravy jsou záležitostí relativně veřejnou a poklidnou, a proto bude stačit, bude-li kouzlo ovládat pouze jeden z nich. Což byl v tomto případě Cheet. Ten jenom pokýval hlavou a pokrčil rameny.

    Jeho mysl však vřela. Ti staří blázni vůbec nerozumí manipulaci s lidmi. Ovládni jejich strach a máš je v hrsti. Ale už brzy je nebudu potřebovat. Už brzy.

    Jestli vše vyjde, tak ti plesnivci nebudou žít tak dlouho, aby si mohli uvědomit, kde vlastně udělali chybu. Jeho mysl pěnila a bublala vztekem, když si vzpomněl, jak zamítli jeho návrh na využití Thranové energie. To ho velmi zpomalilo v jeho postupu. Musel najít jinou cestu. Obtížnější. Ale teď, teď už bude vše v pořádku. V cestě nestojí téměř nic. A co se do ní postaví, to bude smeteno. Velmi ošklivým způsobem. Tyto myšlenky ho uklidnily. Dokonce ho i trochu rozveselily. No jo, stárnu řekl si. Pak si něco uvědomil. Otočil se a s veselým úšklebkem zašlápl jednoho velmi zmateného štíra.

    Z nevzhledných zbytků členovce se odlouplo malé namodralé cosi, které se v několika málo momentech změnilo v malého namodralého a průsvitného štíra. Jak se však zdálo, transformace ještě nebyla dokončena. Trvalo pouze malou chvíli, než si to, čemu pro nedostatek lepších výrazů budeme říkat všeobecné povědomí o vnějším tělesném vzhledu vzpomnělo na ten správný poměr rukou, nohou, očí, kusadel a dalších, pro celkovou podobu tvora velmi podstatných, částí.

    Zároveň s tím, jak mu spirituální krev znovu zaplavila jeho znovu nabyté údy, vrátily se i vzpomínky. Nejdříve pomalu a ty z dětství, pak se tok stále zrychloval a okamžiky před smrtí proletěly místem, kde za živa býval mozek jako blesk.

    "Ty bestie!"

    Brom se rozhlédl. Poznával to tu. Zde zemřel. Ne zrovna příjemné vzpomínky. Ale co bylo hlavní, ty... tu pořád byly. Všichni seděli kolem kruhového stolu, jehož vzhled dával jasně najevo z jakého je materiálu. Brom kdysi, jako dítě slýchával historky o obřích slonech, z jejichž klů by se takovýchto stolů dala vyrobit celá řada, ale přemýšlel o nich jen jako o pohádkách. O smyšlených příbězích, ve kterých je jen zrnko pravdy. Ale to zrnko, jak si teď uvědomil mělo kly o průměru pěti metrů. Zároveň si uvědomil ještě něco jiného. Kolika věcí si člověk nevšimne dokud není mrtvý. Zdálo se, že smrt jaksi zbystřuje smysly, ať už to zní jakkoliv stupidně. Nejspíš to je tím, že člověk vidí, slyší, no prostě vnímá přímo, že se nemusí spoléhat na smysly, které koneckonců mohou kdykoliv zklamat, honilo se mu hlavou. Nutno ale podotknouti, že tyto myšlenky byly v pozadí. Byly myšleny jen tak mimochodem. Hlavní část vědomí totiž mezi přítomnými hledala šedovousého tlouštíka v modrém rouchu. Našla ho. Seděl zády k němu a se sepnutýma rukama mlčky naslouchal hubenému černě oděnému starci sedícímu naproti. To tlusté prase, Brom měl dojem, že si říkal nějak jako Checht, nebo Čít. Ale na jménu přece nezáleželo. Mrtvola jako mrtvola. Automaticky šáhl k pasu, a zaklel, když zjistil, že jeho nejvěrnější společník, meč Razor, s ním nesdílí tuto formu existence. No co. No nic. Bude muset použít trochu nestandardní metody. Protáhl si ruce a zkontroloval nehty (spokojeně se ušklíbl, když zjistil, že jsou celkem dlouhé, docela ostré a pořádně zasviněné). Ten tlustoprd by neměl klást větší, než zanedbatelný odpor.

    “Měl bys mi něco vysvětlit dědo.”

    Zamumlal spíše pro sebe, než pro čaroděje, na kterého se vzápětí vrhl.

    Čaroděj nekladl odpor. Ale vůbec žádný. Brom se zvedl z podlahy, znechuceně si odplivl, zavrtěl hlavou a pomalu vyšel ze stolu. Byl téměř zoufalý. Nejen že ho ty svině zabily, a to dosti bolestivě, ale teď, když už to vypadalo, že poprvé v životě (víme jak to myslí) splní slib, se mu do cesty postaví nehmotnost. Neviditelnost. Neslyšitelnost. Krátce řečeno duchovost.

    “Proč?!” vykřikl jen tak do vzduchu.

    “Chtěl ses přece pomstít, ne?” ozval se mu za zády medově, nebo spíše hnilobně hladký hlas.

    Ještě než doznělo první slovo stál Brom čelem ke zdroji zvuku. Stál ve střehu, protože přestože pomalu docházel k názoru, že ve své momentální podobě je téměř nezranitelný, něco v tom hlasu dávalo najevo, že jeho vlastník má ubližování živým či mrtvým bytostem v popisu práce.

    To něco ale také zcela jasně poukazovalo na marnost jakéhokoli odporu.

    Ve vzdálenosti dvou metrů se ve vzduchu vznášel purpurový plášť, který zcela zřetelně zahaloval nějakou neviditelnou postavu. Vnitřek kápě slabě osvětlovaly dva rudé body.

    “Co jsi zač?” zeptal se Brom.

    “Já? Já jsem tvůj dobrý duch. Mým úkolem je postarat se o tebe, než se rozhodneš jak naložíš se svozu smrtí. Myslím, že ses chtěl pomstít a já moc dobře vím, že pomsta a nenávist jsou silnější než smrt.”

    Bromova, v posledních okamžicích poněkud zachmuřená mysl se rozjasnila. Tak přece jen existuje něco jako spravedlnost. Přece se jen bude moci pomstít. Ale něco mu na tom nesedělo. Bylo to až moc jednoduché. Upřel svůj zrak na neviděného tvora.

    “Co za to?”

    “Co za to?” hlas zněl udiveně a ukřivděně, “Za koho mě máš? Já nejsem žádný trapný obchodníček, který se tahá o slůvka a groše. Já jsem tvůj dobrý duch. Vím, že si přeješ vrátit se a nakopat těm bastardům prdel. A protože mám tu možnost, tak jsem se nad tebou slitoval. Nabízím ti něco, co, můžeš mi věřit, skutečně nemá každý, a ty si myslíš, že jsem nějaký trapný kšeftař. Jediné, co po tobě chci, je jeden podpis, ale...” tón hlasu rychle přešel z ukřivděného do rozhořčeného “... to jenom proto, že tady...” zavlnění roucha dávalo tušit, že neviditelná ruka opsala velký oblouk. “... vládne byrokracie, to bys nevěřil. Obzvláště kolem resurekcí a reinkarnací je toho papírování hodně. Ale to tak, že hodně. Samozřejmě že tobě stačí jenom podepsat. Všechnu tu špinavou práci zvládnu já!” Ozvalo se unavené povzdechnutí. “Ale kde jsem to skončil. . . Jo! Už to mám. Takže tobě stačí jenom podepsat.”

    Ozvalo se tlumené “vžůům”, ve vzduchu zaplál modrý plamen, ve kterém se zhmotnil staře vypadající, ale především hustě popsaný pergamen. Brom se po něm natáhl. Co se týče čtení, měl nějaké zkušenosti, ale kdyby přišel o prsty, byl by zcela ztracený. Po dvou minutách nevýslovné námahy se mu, celému zpocenému, podařilo přečíst první odstavec. Stálo tam něco v tom smyslu, že mu bude umožněno pomstít se a jeho tělesná schránka bude upravena za účelem zvýšení efektivnosti. Tomu poslednímu zcela dobře nerozuměl, ale kdesi slyšel že effenk... efektni, no ta věc je něco jako výkon a u toho je dobře, když je vysoký. Dále nečetl. Usoudil, že ta hrstka... hrst... velká hrst informací, která byla na zbytku této a celé druhé straně, nestojí za námahu spojenou s převáděním těch malých, nesmyslných znamének ve slova.

    “Jo. Takže jenom podepsat, že?”

    Dostalo se mu kladné odpovědi.

    “Mhm, dobře. A čím?”

    “Čím? No přece pere. . . . Aha, promiň.”

    Ze záhybů pláště vyplul zlatý brk a zastavil se před Bromem. Z hrotu odkapával červený inkoust. Nejspíš to byl inkoust. Pomalu, dávaje velký pozor, aby se nedotknul místa, kde tušil neviditelnou ruku, Brom pero uchopil. A podepsal se. Pergamen vzplál jasně rudým plamenem a zmizel.

    Roucho se pohnulo, ozvalo se lusknutí a Brom zmizel taky.

    Zatímco Brom uzavíral pravděpodobně nejneobvyklejší obchod své existence, probíhalo ve stejné místnosti zasedání kruhu Bílé pěsti. Lord Xarass se rozhlédl po svých společnících. Pak se jeho zrak upřel na vyššího, štíhlého starce s lehce koňskými rysy.

    “Můj drahý Izhafe,” tón hlasu byl tak příjemný, uklidňující a přirozený, že bylo hned jasné, že si ho řečník musel opravdu dlouho a důkladně nacvičovat, “jak pokračuje pátrání ohledně zmizení Thranového krystalu?”

    “Sire,” začal Izhaf d´Orm trochu nervózně, “moji zvědové zatím nezjistili přesnou polohu krystalu,” při pohledu na Xarassovu kamennou tvář těžce polkl, “ale podařilo se nám zjistit jeden zajímavý fakt. Totiž, že pokud skřeti neměli mezi našimi lidmi komplice, tak jim aspoň někdo dal přesný plán trasy spolu s přesnými údaji o doprovodu. Nejpravděpodobnější pro tuto úlohu byl”, vrhl kosý pohled po Cheetovi, “náš neblaze zesnulý poručík. Bohužel tento možný zdroj informací již stihl býti znehodnocen.”

    Xarass se na něj stále upřeně díval.

    “Toto vše je skutečně velmi zajímavé a já vám slibuji, že se s tím něco udělá.”

    “Ale!”, slovo se chvíli převalovalo ve vzduchu, “Nejdůležitější zůstává momentální poloha krystalu. Doufám že si to uvědomujete?”

    Izhaf se nervózně usmál.

    “Jistě sire, a právě proto teď tuto záležitost přebírám já. Osobně.”

    “Nezklamu sire. “

    “To doufám. “dostalo se mu ledově chladné odpovědi. “A nyní pokládejte tuto schůzí za skončenou.”

    Sedm mágů se s tichým mumláním zvedlo a prkenně opustilo místnost.

    Noční ticho rušil praskot větví, sténání země a tlumené klení. Dříve tichým lesem se hrubě protlačovala skupina skřetů. Běželi. Ghallson Strothat, momentální velitel útočné skupiny “Tygří spár”, nenechal své muže oddechnout. Dobře věděl, že ještě nejsou v bezpečí. A ještě dlouho nebudou. Znechuceně si odplivl. Okamžitě následoval proud nadávek. Nejraději by hned zastavil a toho drzouna nechal ležet v několika kusech na zemi, ale na to nebyl čas. Teď. Později si ho najde a naučí ho, jak se má chovat ke svému nadřízenému. Pomyšlení na brutální exekuci mu trochu zvedlo náladu. Ne však na dlouho. Ještě ne, ještě nejsou v bezpečí a ještě dlouho nebudou. Běželi už celo noc, ale on dobře věděl, že přestože jsou jeho muži zvyklí, déle než dva dny v kuse to nevydrží. Budou muset někde utábořit a to asi ještě dnes - s jazykem na vestě se stany staví velice špatně, to si pamatoval ještě z dob, kdy sloužil jako řadový voják. Na obzoru začalo noční nebe šednout. Brzy bude svítat. Ghallson neměl slunce rád. Ne že by mu přímo vadilo, jako některým jiným rasám skřetů, ale neměl ho rád. Věděl, že v tom se od svých mužů neliší.

    “Stát!” zavelel, “Postavte tábor! Plné maskování! Zostřené hlídky! Hned!”

    Chvíli sledoval na první pohled sice chaotické, ale na ten druhý pečlivě organizované hemžení. Zároveň si uvědomoval jakési střetnutí dvou postojů. Každý skřet se řídí pravidlem, že nejdříve jsem já, pak dlouho nic a pak všichni ostatní. Pochopitelně i u skřetů existuje jakýsi pud sebezáchovy, a protože v několika navzájem oddělených kusech se špatně přežívá, myslí skřetí vojáci už dlouho na svého nadřízeného někdy dřív než na sebe. Z toho vyplývá, že Ghallsonův stan byl postaven velmi pečlivě a velmi rychle.

    Velitel stan důkladně zkontroloval. V pořádku. Naprosto. Jako obvykle. Jindy by byl trochu zklamaný, že si nemůže pořádně zařvat, ale dnes ne. Dnes ho tlačila zvědavost a to hodně. Protáhl se vstupním otvorem a důkladně za sebou upevnil kožešinu, která oddělovala to uvnitř od toho venku. Musel zjistit pro co ho to poslali. Spěšně prolétl vnitřek očima. Nic neobvyklého. Někde v koutku své duše doufal v objevení nějakého špeha, nebo něčeho podobného, něčeho, co by ho na chvíli zdrželo. Nechtěl zjistit, co to celou cestu nese, ale něco v něm ho nutilo. Celá tato mise byla přísně utajena. Dostali přesné informace. Míra utajení a podobné serepetičky dávaly tušit, že byli vysláni minimálně pro klíč do královské pokladnice a ještě něco. Například mapu rozmístění všech nepřátelských sil.

    Zavrtěl hlavou. Shodil batoh na zem, vytáhl z něj feltflašku a pořádně si přihnul. A znova. Když více než půl litru téměř čistého lihu změnilo svou dočasnou polohu, odhodil prázdnou láhev za sebe a opatrně se posadil. Chvíli jen tak seděl a zíral do prázdna. Pak se zdálo že došel k nějakému rozhodnutí. Neohrabanými prsty vyndal z batohu černou schránku. Byla to krychle z něčeho, co by nejvíce připomínalo slonovinu, nebýt té barvy. Opatrně ji chytil oběma rukama tam, kde tušil víko a otevřel. Šlo to bez nejmenších potíží. Stan náhle zalila nazelenalá záře.

    “Alenodoprdele!”

    Jeho vyvalené bulvy se upíraly na kámen velikosti pěsti vybroušený do podoby mnohostěnu (taková hranatá koule). Vypadalo to jako čirý křišťál, jenže kdesi uvnitř zářila malá zelená hvězda zahalená ve žlutavém opalizujícím oblaku. Na druhou stranu to ale vypadalo i tak, že ta hvězda byla velmi velká a zároveň velmi daleko, a že kámen je pouze jakési okno do jiného vesmíru. Obrazy se vzájemně prolínaly následkem čehož i té nejotrlejší povaze začaly po chvíli slzet oči.

    Ghallson chvíli zíral. Pak byl jeho zakrnělý smysl pro estetično dohnán vypracovaným smyslem pro povinnost. Rozhlédl se po stanu. V jasném nazelenalém světle vypadal velmi nepřirozeně. Něco mu ale říkalo, že se vyskytl velký problém. Pak si to uvědomil.

    “Do řiti!” vykřikl a hrubě přibouchl skříňku. To světlo bylo příliš jasné. Takový zeleně zářící stan musí být vidět z velké dálky. To znamená, že utajení je v tahu. To vše mu probíhalo hlavou, zatímco spěšně pakoval to, co už stihl vybalit. Hodil si tornu na ramena a protáhl se ven.

    Do očí ho nepříjemně udeřila záře vycházejícího slunce. Sakra, pomyslel si, budeme se muset přesouvat během dne. Všem na očích. Nepříjemná vyhlídka, ale pořád lepší než zůstat na místě, ze kterého jasně dal najevo, kdo jsou a co nesou. Nikdo nebude radostí bez sebe, ale co se dá dělat. Zhluboka se nadechl a pak už se vzduchem nesly rázné povely.

    “Zrušit tábor! Připravit se na přesun! Jestli někdo bude mít námitky, ať mi je přijde sdělit osobně! Makám, makám! Ať je to během pěti minut, nebo z vás sedřu kůži za živa!”

    Na tvářích vojáků nebyla ani stopa po nadšení, ale žádný z nich nebyl natolik omezený aby dal otevřeně najevo svou nechuť. Netrvalo to dlouho a vyrazili.

    Izhaf d´Orm seděl na svém koberci a sledoval rozmazanou krajinu míhající se pod ním. Teď už byl klidný. Před půl hodinou mu jeden zvěd, havran Vorak, přinesl zprávu o jasném zeleném světle v sektoru G5. Tehdy se konečně uklidnil. Podle bližšího popisu se nemohlo jednat o nic jiného, než o ztracený krystal. Okamžitě se vydal na cestu. Nevysílal žádné vojáky. Ti by to pravděpodobně nestihli a navíc to bylo příliš důležité. A ještě něco, ti skřeti potřebují pořádně nařezat. Vojáci by je zmasakrovali, možná. Já je donutím litovat, že kdy spatřili světlo světa. Takto přemýšlel před půl hodinou, teď se soustředil na “přistání”.

    Koberec, poslušen vůle svého pána zpomalil, klesl a zůstal stát ve vzduchu ve výšce asi pěti metrů. Nebylo těžké poznat, že zde byli skřeti. Žádná jiná rasa nedokáže podobným způsobem zdevastovat své okolí, i když míra poškození vegetace nasvědčovala tomu, že se zde ta sebranka nezdržela dlouho. Naštěstí nebylo zrovna těžké poznat kudy opouštěli své bývalé tábořiště. Koberec chvíli tiše kroužil nad mýtinou, pak se obrátil k severu a opatrně vplul pod příkrov stromů. Izhaf nebyl zrovna nadšen že musí tak nízko, ale nad korunami by nebyl schopen sledovat stopu. Teď si navíc nemohl dovolit krystal ztratit. Ano, kdyby ho skřeti dostali do svých mrzkých pařátů, uspořádání společnosti, jak jej známe dnes by možná, bylo to celkem nepravděpodobné, přestalo existovat. Ale hlavně, nikdy se mu nelíbilo to, co Lord Xarras dělal s těmi, co zklamali. A ještě méně se mu zamlouvalo pomyšlení, že by to dělal s ním. Žadatelů o vstup do kruhu je opravdu mnoho a on neměl zájem postoupit své těžce získané postavení nějakému mladíčkovi. Utéct taky nemohl. Tento vesmír je příliš malý. Proto musí pokračovat. A získat krystal.

    Koberec pomalu proplouval mezi stromy.

    A v jiném lese, dá li se takto nazývat opuštěný hlouček stromů, který byl místními obyvateli nazýván Prokletý háj, se začala tvořit mlha. . . .

    Bylo už skoro poledne. Koruny stromů sice chránily před přímým svitem slunce, ale i ty občasné paprsky procházející mezerami mezi listy dokázaly snižovat morálku mužstva. Jeho velitel na tom nebyl o moc lépe. Už od rána byli na cestě. Cestou několikrát změnili směr a snažili se zakrýt stopy, ale přesto zvědové, zanechávaní v intervalech podél cesty se vraceli se stále stejnou zprávou. Sleduje je nějaký děda na létajícím koberci. V hustém lese se sice nemůže pohybovat dostatečně rychle, ale pořád se jim drží v patách. Už půl dne mají náskok asi půl hodiny. Problém byl v tom, že jestli to je zkušený čaroděj a Ghallson nepochyboval o tom, že je, tak má kolem sebe tolik magických ochran, že se nemusí bát ani kamene z katapultu. Případná konfrontace by tedy nejspíš dopadla tak, jak by dopadla. Což nebyla zrovna lákavá vyhlídka.

    Nebo... Byla tu ještě jedna možnost. Vždycky se ještě mohl spojit s velitelstvím a požádat o radu. Což byla ovšem varianta, kterou nikdy nechtěl použít. Teď se ale bohužel zdálo, že nemá zrovna na výběr. Po zádech mu přejel mráz, když si vzpomněl na své první setkání s Hlavounama, jak jim říkal. Bylo to asi před pěti lety. Zrovna byl povýšen na velitele jednotky pro zvláštní akce. Jasně si pamatoval na temnou místnost a sloup jasného světla u prostřed. On stál v tom příšerně jasném světle a naslouchal nejdříve stručnému blahopřání k povýšení a pak zadání své první mise. Od té doby se s nimi setkal ještě několikrát a vždy to bylo podobné. Nikdy je neviděl a nijak zvlášť o to nestál. Ty hlasy mu stačily. Byly podivně duté a navíc nějak nepřirozeně rezonovaly. Probouzely v skřetovi pocit, že na něj sahá smrt.

    Ghallson zašmátral v kapse a vytáhl malé zlaté pouzdro. Uvnitř byly v rudém sametu zapíchnuty čtyři stříbrné špendlíky s rubínovými hlavicemi. Bylo mu řečeno něco v tom smyslu, že kdyby náhodou někde v terénu zatoužil po rozhovoru, tyhle hračičky mu to umožní.

    Povzdechl si. Někdy skutečně záviděl svým vojákům. Ti jenom bojovali a pili. Nemuseli se starat o nic jiného, než o sebe, své zbraně a svého velitele. A pokud se na ně náhodou snesl velitelův hněv, přinejhorším by byli rozsekáni na několik kusů. Což nebylo tak špatné v porovnání s tím, co by mohli udělat nadřízení jemu.

    Nevěděl jak přesně tyhle hračky fungují, ale vše nasvědčovalo tomu, že dnes to zjistí. Hořce se pousmál.

    “Tak jo chlapi. Stát!” zavelel unaveně, “Dáme si na chvíli oddych. Hlídky normální. Postavte mi stan a zbytek jednotky má pohov:”

    ... a uprostřed háje se z malého místa, kde nikdy nic nerostlo, začalo pomalu, jakoby ze své vlastní vůle, odsouvat spadané listí...

    Ve stanu byla tma. Skrz pečlivě uzavřený dveřní otvor nedokázal projít ani jeden paprsek světla.

    Tři špendlíky už byly zapíchnuty ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku o hraně jeden metr.

    V tvrdé zemi vězely mírně zešikma tak, že tři všechny tři rubíny směřovaly do jednoho bodu. Ten byl přesně nad těžištěm a asi dva metry vysoko.

    Ghallson právě umístil čtvrtý špendlík přesně do těžiště, s rubínem namířeným kolmo vzhůru. Kousek poodstoupil. Vytáhl feltflašku, ale hned ji zklamaně schoval, když si uvědomil že její obsah spotřeboval už ráno.

    Zhluboka se nadechl a vstoupil do trojúhelníku.

    Poklekl.

    Levou ruku položil dlaní na centrální rubín a potichu něco zamumlal.

    A zalilo ho jasně bílé světlo.

    ... a holá, dříve pod listím skrytá zem, začala pomalu praskat a z puklin se vyvalil rudý dým...

    Po krátkém pocitu dezorientace, doprovázeném tlakem a pískáním v uších, následovalo ticho a klid. Ghallson se rozhlédl. Stále klečel v trojúhelníku, vytyčeném třemi rubíny. Zároveň ale klečel také ve sloupci jasně bílého světla. Podle podlahy byl stále ve stanu, ale to okolí - to nemohlo být nic jiného než. . .

    “Velitel Ghallson Strothat, jednotka Tygří spár, není liž pravda?”

    “A-Ano pane.” tak to bylo ono! A on si myslel že to bude příjemnější než být tam osobně.

    “Takže, veliteli, máte to, pro co jsme vás poslali?”

    “Ano pane, akce proběhla bez nejmenších komplikací, ale...”

    “Ale?”

    “... sleduje nás nějaký dě... stařec na lítacím koberci. Já se domnívám, že by se mohlo jednat o čaroděje a obávám se, že naše jednotka nemá vybavení pro likvidaci tohoto typu protivníka.”

    “Takže neproběhla bez komplikací...”

    “Útok byl zcela podle plánu, lidi práskli do bot hned jak ztratili přední voj. Ten mažik se nám pověsil na paty až dneska ráno a od té doby se ho nemůžeme zbavit”

    “A nevíte náhodou co ho přivedlo na vaši stopu?” hlas zněl chladně a odměřeně a dával jasně najevo, co by se mohlo stát tomu, kdo způsobil momentální potíže. To bylo varování.

    “Ne pane,” zalhal srdnatě.

    Chvíli v místnosti panovalo ticho.

    “Dobrá, pošleme vám miniona. Ten by si měl poradit s čímkoliv.”

    “Uvědomte si, že jeho přítomnost v tomto vesmíru je časově omezena, proto nemarněte čas.”

    Miniona. Tak to jim na tom šutru záleželo teda hodně. Ghalson kdysi slyšel, že minioni jsou bytosti v podstatě nezničitelné, a že je omezuje pouze množství energie potřebné na jejich vyvolání. Nevěděl odkud pocházejí, ani kam se vracejí, ale když o tom tak uvažoval, tak to ani nechtěl zjistit. Toto vše mu probíhalo hlavou, když říkal:

    “Nebudu pane. Díky pane. S vašim svolením bych se vzdálil.”

    “Svolení uděleno veliteli. Kameny nechte v momentální pozici. Připravte se na příchod miniona. A teď jděte.”

    Znovu následoval onen krátký pocit dezorientace, tentokrát však byl zakončen úlevným vydechnutím. Tak a mám to za sebou pomyslel si . Rozhlédl se, starý dobrý stan. No, vzhledem k momentální situaci ne zase tak dobrý, ale pořád lepší než jistá temná místnost se sloupem světla uprostřed. Vstal a vyšel z prostoru, vytyčeného třemi špendlíky. Sotva opustil kruh, začal přesně nad středem ve výšce jeden metr zářit jasně modrý bod. Záře se stále zvětšovala až vyplnila celý stan. Byla už tak jasná, že neměla žádný střed, žádný bod ze kterého by vycházela. Prostě byla. A z ničeho nic se jedna část stanu rozpadla v prach a světlo bylo pryč.

    Koberec se stále proplétal mezi stromy a Izhaf se snažil udržovat ostražitost, ale tak dobře to nešlo. Stopu sledoval už půl dne a nezdálo se, že by se přibližoval k cíli. No co, však oni se unaví. A pak, zívl, pak se s nima utkám - ne, vhodnější by bylo říct pak je rychle zmasakruju, vezmu krystal a do dvou, do tří hodin jsem doma. Dám si teplou koupel a... Co to sakra je!?

    Z jeho poklidných úvah ho vytrhla jasně modrá záře prosvítající mezi stromy. Nedalo se to určit přesně, ale měl dojem, že zdroj se pohybuje směrem k němu.

    “Žeby nějaká nová zbraň?” zamumlal si pod vousy.

    “No, tož se podíváme, co to ty GéGéčka* vypotily.”

    Několika rychlými pohyby zesílil svůj štít a vytvořil kolem sebe antimagické pole. Nakonec přidal Neviditelnost a pro jistotu zaletěl těsněji k jednomu stromu. A čekal.

    Netrvalo to dlouho a v dohledu se objevila modrá světelná koule o průměru asi pěti metrů. Blížila se.

    Už byla vzdálena jenom třicet metrů a zdálo se, že míří přímo na něj. Koberec se lehce zavlnil a poodletěl asi deset metrů stranou.

    Izhafa ani moc nepřekvapilo, když koule změnila směr. Vypadalo to jako magická bytost a Neviditelnost skrývá pouze před tvory s mozkem, který se dá zatemnit.

    “Tak se podíváme, co jsi vlastně zač.”

    S těmito slovy prsty zformoval oblak energie, slabikou mu dodal formu a mávnutím kouzlo vyslal. Vzduchem proletělo těleso nejvíce připomínající černou díru a narazilo do koule.

    A proletělo skrz.

    V tom okamžiku prošlo Izhafovou hlavou několik myšlenek. Za prvé - ta věc je imunní proti magii. Jestli to není iluze, tak jsem v pořádném srabu. A za druhé - škoda toho lesa.

    Okamžitě obrátil koberec a začal rychle stoupat. Náhle ho zalilo modré světlo a s trhnutím se zastavil.

    “A do prdele.”

    Nebyla to iluze.

    ..., dým, který zaplavil celou mýtinu a pod ním, skryt nežádoucím pohledům, se do země začal vyrývat kruh...

    Ghallson se vypotácel z kouřících trosek svého stanu. Nevypadal nijak nadšeně, i když táhlý výkřik oznamoval úspěšné vyřešení problému s nežádoucím přívěsem.

    “Tak jo! Dost bylo klidu. Ještě musíme ujít pěknou řádku mil. Připravte se na pochod.”

    Rozhlédl se, kysele se ušklíbl a dodal: “Stan mi balit nemusíte.”

    Vojáci, nyní už trochu uklidnění z paniky, doprovázející objevení příznačné bytosti, byli připraveni skoro okamžitě. Následující pochod se nesl ve znamení klidu a úlevy. V ničem se nepodobal zběsilému úprku ani ne před hodinou. K večeru morálka mužstva nápadně vzrostla, takže nebyl problém jít celou noc. Ráno byl zbudován tábor a všichni vojáci, kromě těch, kteří drželi hlídky přijali odpočinek s nadšením. Jenom jejich velitel ležel ve svém novém stanu a nemohl usnout. Stále musel myslet na ten jasně zelený bod. Nakonec mu sklouzla víčka při počítání zářezů na své šavli. Došel až k číslu 539.

    Zdálo se mu o křišťálu s jasně zeleným bodem uvnitř. Bod byl zahalen v opalizujícím zlatém oblaku a nepřirozeně zářil.

    ... a po obvodu kruhu se do rozpraskané země začaly vyrývat vyrývat klikaté znaky. Byly světu neznámé, protože i kdyby se našel vědec dost schopný na to, aby je rozluštil, musel by v určitou dobu být na určitém místě. A po pravdě řečeno - neměl by asi dostatek času. Každý znak totiž okamžitě po svém dokončení zazářil jasně modře a zmizel. Celkem jich bylo třináct.

    Po dokončení toho posledního celý kruh žlutě vzplanul a zmizel.

    Mlha zmizela.

    Dým zmizel.

    Na zemi pokryté spadaným listím něco stálo.

    Bylo to jako padat dlouhým bílým tunelem. Člověk cítil, že se pohybuje, ale na vzhledu okolí se to nedalo poznat. Už to trvalo celkem dlouho. Pokud by někdo trval na tom, že čas je neměnný, nemohlo to být víc, než dva dny, ale Bromovi to připadalo, jako několik století.

    A po celou tu dobu se nenudil. Pořád mu v hlavě zněla poslední slova oné tajemné bytosti.

    Až budeš tam dole, jednej rychle. Už se tu na všechny těšíme.

    Kdo to byli ti my a proč se těší na všechny? Vždyť pomsta se týkala jenom jednoho mága. I když, to si Brom připustil, to tlusté prase vydalo za dva.

    Zrovna když se ve své mysli začal dobírat k jakémusi závěru, byl za mohutného výtrysku všech barev spektra vhozen do “normálního” prostoru.

    Stál ve středu kruhového prostoru ze všech stran obklopeného několika stromy. Shora na něj svůj palčivý pohled upíralo slunce. Po celém těle mu bylo jaksi divně. Tak nějak se necítil ve své kůži. Zaklonil hlavu a zaclonil si rukou oči. A zaklel, když si všiml své paže. Jeho dříve mohutná a do hněda opálená končetina se změnila v kost s minimem svalstva potaženou seschlou šedou kůží.

    A zaklel znova, to, když zaslechl svůj hlas. Ten byl nyní hluboký, dutý a lehce syčivý.

    Pořádně se na sebe podíval. No taky že nebyl ve své kůži. Pod černým rouchem byly pouze kosti a seschlá kůže. Bylo to lehce deprimující.

    A najednou... Bylo to jako vzpomenout si na něco, co nikdy nevěděl. Informace se mu bez jakéhokoliv varování nalily přímo do hlavy. Zničehonic před ním jeho momentální podoba neskrývala žádná tajemství. A on byl nadšen.

    “Když se na to podíváme takhle a takhle,” mumlal si pro sebe, “tak to je docela dobrá výměna. Těš se Cheete!”

    Rozesmál se.

    Cítil se nějak zesláblý. Potřeboval dodat energii. Otočil se na patě a rychlými kroky se vydal směrem k nejbližší lidské bytosti.

    A po celou dobu se smál.

    Temná místnost byla zcela tichá. Uši mohly zachytit pouze to, co oči - nic. A přesto zde právě probíhala zuřivá výměna názorů. Myšlenky létaly sem a tam, navzájem se vyvracely, navrhovaly nová řešení a opět je rušily. Náhle k třinácti bublajícím myslím přibyla ještě jedna.

    Kdyby se mentální stav jedince dal vyjádřit pomocí barev, bylo by těch třináct dokonale černých. Zato ta čtrnáctá, ta by měla barvu krve, pouze místy narušenou nevýraznou šedí. Opatrně a zdvořile, jako sekretářka vyrušující svého šéfa od důležité obchodní schůzky, všem sdělila, že mají důležitý hovor na lince CH. Poté se tak tiše, jak to jenom šlo, vytratila.

    Pozornost všech přítomných se obrátila ke středu místnosti. Ze žulové dlaždice směrem ke stropu vyrazil jasně bílý paprsek, který se ve výšce dvou metrů rozšířil na světelnou kouli o průměru jednoho metu. V mléčně bílé záři se nejprve začaly objevovat letmé obrysy. Celek se stále zaostřoval a nakonec bylo možno spatřit letmo načrtnutý bohatě vyzdobený pokoj s křeslem uprostřed. V širokém koženém křesle seděl starší “plnoštíhlý” muž a zamyšleně si hladil svůj majestátný plnovous. Když si všiml, že spojení bylo navázáno, sepnul prsty a konverzačním tónem pronesl: ”Dobré odpoledne. Doufám, že neruším.”

    Hlas zněl poněkud dutě, ale to byla nutná daň těm několika stovkám kilometrů.

    “Pochopitelně, že nerušíte. Čemu tentokrát vděčíme za váš zájem?”

    “Ale to snad tušíte. Já vím, že už to máte. Pouze mne zajímá, kdy budu míti možnost podívat se podrobně na ten historický kousek.”

    “Pochopitelně nemusíte mít žádné obavy. Usoudili jsme, že vy budete mít pravděpodobně největší zkušenost v daném oboru, a proto vám bude kámen zaslán přednostně.”

    “Děkuji. To je od vás velice laskavé.

    No a to je asi tak všechno, co jsem dneska chtěl. Vlastně ne! Málem bych zapomněl. Tohle vás dorazí, nemáte žádnou šanci na obranu, propočítával jsem si to. Jezdec na H6.”

    “Dobrá. . . Jestli to je opravdu vše - budeme rádi až se zase znovu ozvete. Do té doby, nechť vás Shardog provází.”

    “I vás.”

    Světelná koule se zakalila, smrskla a paprsek zmizel v podlaze.

    Na žulové dlaždici se jasnou zelení rozsvítila šachovnice. Po chvíli se na ní zhmotnily figurky.

    A místnost ztichla.

    Kdesi na druhém konci světa obhlížela zbytky vypálené vesnice vysoká postava. Procházela mezi troskami domů, překračovala seschlé mrtvoly a pátrala. Po životě. Ne, že by celá vesnice byla zrovna málo, ale ještě ždibec životní síly by se hodil. Nikde už nebylo ani živáčka. Nebo že by... Za zády zaslechl rychlé nadechnutí, tlumené “hvizd” a zadrnčení. Z týla mu vykvetla šipka z kuše. Brom se otočil a spatřil rychle se vzdalující postavu. Usmál se, ale v této grimase nebyla ani stopa po veselosti.

    “Tak to by byl pětistý.”

    Něco nesrozumitelného zamumlal a vesmír se pohnul.

    Teď stál na svahu kopce a s pobavením sledoval vyděšený pohled prchajícího vesničana, který se právě snažil ze všech sil zabrzdit. Nedal mu šanci se vzpamatovat. Levou rukou ho chytil za vestu a pravou se dotkl jeho čela. Mladíka zalila žlutá záře. Bylo vidět, jak mu během několika okamžiků zbělely vlasy, zapadly oči, zkrabatila se a seschlá kůže. To, co nakonec dopadlo na zem byla dokonalá mumie.

    Brom spokojeně vydechl. Už se cítil dostatečně silný. Nyní byl čas pomsty. Vytáhl si ze zátylku šipku, zlomil ji a zahodil. Pak se otočil a pohlédl směrem k horám. Tam někde v dálce je ta svině Cheet. Bude to chvíli trvat, než se k němu dostanu, ale já mám trpělivost.

    Před ním se ve vzduchu vytvořil modrý kruh.

    Vstoupil do něj.

    Cheet rychlými kroky mířil ke své pracovně a třásl se nedočkavostí. Konečně, konečně všechny ty roky luštění neznámých run, studování prastarých svazků a snahy o získání Thranového krystalu přinesly nějaké ovoce. Kámen už mám a jako jediný člověk světa vím, co s ním dělat. Konečně, svět bude můj, jen můj! Ti staří dědci. Kdyby mi umožnili s krystalem experimentovat, nemusel bych čekat tak dlouho. A oni nemuseli teď zemřít. Ale tak. . . no, můžou si za to sami.

    Těžké vyřezávané dveře pracovny se za ním zavřely. Jemně položil černou skříňku na stůl a otevřel ji. Místnost zalilo zelené světlo.

    Chvíli tam jenom stál a hypnotizovaně sledoval ten jasně zářící bod. Mnohokrát už slyšel a ještě víckrát četl o vzhledu krystalu, ale ani to ho nepřipravilo na pohled, který se mu naskytl. V duchu uznal, že i kdyby kámen neměl cenu jakožto hluboká studnice magických sil, měl by přinejmenším stejnou cenu jakožto umělecké dílo.

    Po chvíli si uvědomil, jak tam stojí. Zavřel ústa, narovnal se a vyhledal v příruční knihovničce starou knihu se zlatým kováním. Chvíli v ní listoval, pak se usmál a začal pečlivě studovat jednu stranu.

    Asi po hodině vstal, protáhl si své ztuhlé tělo a upřeně se zahleděl do krystalu. Pravou rukou si bezmyšlenkovitě hladil plnovous. Najednou potřásl hlavou, poklepal si pravou rukou do spánku, jako by chtěl vypudit nějaké nežádoucí myšlenky, a svižně přešel místnost. Z masivní mahagonové skříně vylovil malý stříbrný stojanék, který umístil do středu místnosti. Křídou kolem něj načrtl kruh, po jehož obvodu načmáral několik nečitelných run. Nakonec oběma rukama uchopil kámen a opatrně jej umístil do stojanu.

    Vystoupil z kruhu. Z místnosti jakoby se vytratilo všechno světlo, až na to, které vydával krystal, i to ale bylo jaksi ztlumeno.

    U stěn místnosti byla absolutní tma. Cheet si toho nevšímal. Veškerou svou pozornost věnoval zářícímu bodu uprostřed místnost.

    Pozvedl ruce. Prsty na rukou mu začaly modře zářit.

    A kdesi v temnotě za ním se na stěně narýsoval modrý kruh.

    “GHASACH!”

    Z každé dlaně vyrazil modrý paprsek a narazil do krystalu.

    “UNKRAS! JURFEN! BOKEVA!”

    Při vyřčení každého slova záře krystalu nabyla na intenzitě.

    Cheet stál doširoka rozkročený, paže zdvihnuté a důkladně se soustředil. Na čele mu vyrážely kapičky potu. Nevnímal nic jiného, než ten krystal. . . . . a hlas, který mu duněl za zády:

    “Rád tě zase vidím, ty prase jedno tlusté. Jak se těšíš na posmrtný život?”

    Pak už jenom v zátylku ucítil mrazivý dotek a zemřel.

    Obtloustlé tělo se zhroutilo na zem, ale záře nezmizela. A stále rostla. Bez problémů prošla skrz stěny mágovy pracovny a posléze i jeho domu. Ani ne za minutu byla v zeleném světle zalita celá planeta. Rychlost růstu intenzity záře se neustále zvyšovala. Trvalo asi den, než v celém vesmíru nezbyl jediný kousek prostoru bez toho protivného zeleného odstínu.

    Pak to všechno zmizelo.

    Nezůstalo nic.

    A kdesi v jiném vesmíru se něco objevilo. Něco, co sem ani v nejmenším nezapadalo. Vypadalo to, jako stvořené lidskou rukou, ale vždyť tady nic podobného lidem zatím neexistovalo.

    Jednalo se o těleso vypadající jako křišťál, ale uvnitř byl jasný, zeleně zářící bod. Byl zahalen ve žlutavém opalizujícím oblaku. Kdyby byl však někdo dostatečně pozorný, dokázal by poznat, že onen oblak se ve skutečnost skládá z miliard malých zářících bodů. A kdyby ten někdo byl dostatečně trpělivý, zjistil by, že těch bodů je o jeden více než před několika okamžiky v tom minulém vesmíru .

    Až se někdy za mnoho eónů vytvoří v blízkosti tohoto předmětu obydlená planeta, a to se vytvoří, na to vemte jed, její obyvatelé pravděpodobně jednou naleznou nějaký neznámý předmět. Časem se ho možná někteří z nich naučí využívat a pak. . . v opalizujícím mračnu zase možná přibude jeden bod. Jeden vesmír.

EPILOG

    Asi před šedesáti pěti milióny let proletělo zemskou atmosférou těleso, jehož dopad znamenal konec éry dinosaurů.
    V šedesátých letech bylo při průzkumu Mexického zálivu zpozorováno záhadné světlo vycházející z nejníže položeného místa tohoto gigantického kráteru.
    O rok později byl ze dna vyzdvižen kámen velikosti pěsti, který byl původcem oné podivné záře.
    Vše bylo co možná nejpečlivěji utajeno.
    V USA byl zahájen přísně tajný projekt Zelená hvězda a vědci se dnes pomalu blíží k nějakým výsledkům. . . .

* GéGé - slangové a hanlivé označení pro všechny “skřetoidní” rasy. Odvozeno od GG - Green Gesicht

    Připomínám naše stránky na internetu - http://www.mujweb.cz/www/sfk_radegast. K dnešnímu dni (13.5.1998) je navštívilo cca 150 nadšenců! Je to ne nezajímavá informace, je o nás zájem. Takže podstrčte naši adresu svým známým a přátelům, ať se taky pobaví.

    A co nás čeká příště? Oblíbený žert na téma Star Trek aneb Data pod systémem Win95, pokračování Rabita .-) a také nějaká ta povídka. Protože se Parcon znatelně blíží, naleznete v příštím čísle snad již jízdní řád do Chotěboře a bude-li místo přidám i vysvětlivky ke zkratkám z internetu - tzv. emoters, čili :-)).